Historie požární ochrany ve světě a Českých zemích
Symbolicky již dar titána Prométhea v podobě ohně přináší na jedné straně obrovský užitek většině a na straně druhé utrpení některým; naplňuje tak symbolické heslo, které by se mohlo vytesat do piedestalu požární ochrany – „oheň je dobrý sluha, ale zlý pán“. Význam ohně pro vývoj lidského druhu i rodící se lidské společnosti je nezpochybnitelný již od prvního ovládnutí ohně předvěkým člověkem. Na jedné straně přináší lidem teplo, světlo, a bezpečí jako ochrana před šelmami, ale zároveň se od počátku stává rovněž zbraní, nástrojem ničení a díky jeho podstatě hrozbou, pokud jeho energie působí nekontrolovaně a ničivě. Vysoký rizikový potenciál představovaný negativními vlastnostmi ohně již od pradávna vedl lidstvo k budování ochranných mechanismů proti působení ohně, který se vymkl kontrole. Ač může proklamace působit úsměvným dojmem, je útěk do bezpečí prvotním kořenem požární prevence a ochrany obyvatelstva, stejně jako hašení ohně vodou či větvemi zase představuje elementární základ účinné požární represe. Stejně tak, jako se dynamizuje vývoj člověka a celé lidské společnosti, obdobně progresivně se vyvíjí i požární ochrana, na kterou již nelze nahlížet jako na prostý boj proti ohni. Požární ochrana se vyvinula do multidisciplinární vědy zabývající se oblastí pojmově prezentovanou jako „ostatní druh ohrožení“, tzv. ostatní hrozba, jak bude patrné v systematice teorie bezpečnosti státu uvedené níže.
Významné impulzy pro nastartování vývoje požární ochrany je třeba hledat v proslavených požárech, ke kterým docházelo dávné historii hluboko před naším letopočtem, kdy oheň např. zasahuje jeden ze sedmi divu světa – Artemidin chrám v Efesu v roce 356 před n. l., nebo Alexandrijskou knihovnu v roce 48 před n. l., či v roce 64 n. l. Řím za vlády císaře Nerona. Zajímavostí je, že již v dobách velkých starověkých požárů jsou patrny prvky „trestní represe postihující delikty proti hodnotám hodným ochrany – zde např. žhářství “; zjevná je i reflexe požárů velkých měst v podobě koncepčnějšího přístupu k urbanistickým a architektonickým řešením staveb a měst. Ze stejných časů se datují ve starověkém Egyptě první doložitelné vynálezy využitelné v požární ochraně, a v Římě je patrná první organizační struktura na úseku požární ochrany, kterou představovaly první soukromé hasičské sbory; Marcus Licinius Crassus (+ 53 př. n. l.) založil z vlastních otroků hasičský sbor. Za vlády císaře Augusta zřídil v roce 21 př. n. l. podobný sbor Marcus Egnatius Rufus, přičemž bez nadsázky lze hovořit o prvním profesionálním hasičském sboru, který se vbrzku mění na vojensky organizovaný sbor, jako bezplatnou službu občanům Říma. Císař Augustus založil první veřejné hasičské jednotky v roce 24 před n. l. A tvořilo je 600 otroků rozdělených do sedmi hasičských stanic v celém Římě. Císaře Augusta můžeme označit jako zakladatele moderního bezpečnostního systému, jehož prvky spatřujeme i v soudobém systému bezpečnosti. Amsterdam měl na konci 17 století důmyslný hasící systém, který vytvořil Jan van der Heyden. V roce 1833 se v Londýně vytvořilo deset nezávislých brigád pod hlavičkou London Fire Engine Establishment ( LFEE). Náčelníkem se stal James Braidwood, který dříve sloužil ve skotském Edinburghu, kde byl v roce 1824 založen prví obecní hasičský útvar na světě. První hasičský sbor v Turecku byl založený v Cařihradě až po roce 1870, když zde hořelo na 3 000 domů a zahynulo při tom na 2 000 lidí. Ve Francii, Švýcarsku i v Rusku sloužili u hasičů vojenští záložníci.
Praha měla již od 14, století požární směrnice ( požární řády) K nejpodrobnějším směrnicím patří v Praze z roku 1611, 1636, 1638, Chrudim 1510, Kutná Hora 1559 nebo Jihlava 1613.. Další vývoj evropské požární ochrany zaznamená progresivní vývoj, zpravidla po velkých požárech, jako tomu bylo např. při požáru Londýna v letech 1212, kdy zahynulo kolem 3 000 obyvatel, nebo po ničivém požáru z roku 1666, kdy bylo, dle dostupných pramenů, zničeno 13 tisíc budov a 100 tisíc obyvatel Londýna zůstalo bez přístřeší. Je pochopitelné, že po tak kataklyzmatické události začínají vznikat četné anglické hasičské sbory, kterými se následně inspiruje napoleonská Francie. V roce 1518 vynalezl německý zlatník Anton Plattner první stříkačku moderního typu, kterou v roce 1655 zdokonalil norimberský kovář Jan Kautsch. Obrovský požár v Chicagu 1871 pak změnil přístup k požární ochraně i daleko za hranicemi amerického kontinentu. Středověké ohnivé tragédie hradů, vesnic a měst v Evropě jsou podhoubím pro vznik požárních řádů a předpisů. V českých zemích je pro oblast požární ochrany „osvíceným“ obrobím tereziánská éra a následné zpřísnění požárních řádů za vlády Josefa II. V 19. století vznikají první sbory dobrovolných hasičů – německý roku 1854 v Zákupech. Vznik prvního profesionálního hasičského sboru je datován 18. července 1853. Zajímavostí je, že pražský sbor musel dlouhou dobu čelit kritice a posměškům, že ač byly použity požární automaty, přesto přijeli hasiči k požáru Národního divadla v roce 1881 pozdě. Druhá polovina 19. století pak přináší první zemské hasičské zákony. První motorizovaná jednotka vnikla v americkém Springfield ve státě Massachusetts poté, co v roce 1906 společnost Knox Automobobile ze Epringfieldu vyrobila moderní hasičské vozidlo. Prvními zásadnějšími pozitivně právními počiny jsou zákon č. 20/1873, Slezského zemského zákoníku, kterým se vydává řád policie požárové pro Slezsko, zákon č. 35/1873, Moravského zemského zákoníku, kterýmž vydává se řád policie požárové a řád hasičský a zákon 45/1876, Českého zemského zákoníku, kterýmž se vydává řád policie požárové pro království České. Citované zemské právní předpisy ruší až tendenční protektorátní vládní nařízení č. 30/1942 Sb., o věcech požární ochrany, v tehdejším znění.
Prvním zatímním starostou Moravské zemské hasičské jednoty byl v roce 1874 zvolen hrabě Vladimír z Logothety, náčelník sboru dobrovolných hasičů s Bílovic okr. UH. V roce 1883 bylo na sjezdu ve Slavkově nově založeno České ústředí jednoty moravsko-slezských dobrovolných hasičů na Moravě. V roce 1919 byl založený Svaz dobrovolného hasičstva československého, ve kterém bylo postupně ustanoveno 5 hasičských jednot:
I. Moravská zemská jednota hasičská s centrem v Brně ( založeno 1883)
II. Česká zemská jednota hasičská s centrem v Praze ( založena 1891)
III. Slezská zemská jednota hasičská s centrem v Opavě ( založena) 1896)
IV. Slovenská zemská jednota hasičská s centrem v Turčianském Sv. Martinu ( založena 1922)
V. Zemská jednota hasičská Podkarpatská s centrem v Mukačevu ( založena 1922)
Oficiálně nejstarší český dobrovolný sbor byl založen ve Velvarech roku 1864. Zakladatelem byl Karel Krohn, který viděl ochranné družstvo při práci v Hamburku Během dalších dvaeti let přibylo 106 sborů.
V období první republiky organizaci hasičů zajišťoval Svaz dobrovolného hasičstva československého, jehož fungování ukončila okupace Československa. V Protektorátu Čechy a Morava hasičskou službu vykonával Svaz českého hasičstva v Čechách a na Moravě, ve Slovenském státu to byl pak Slovenský hasičský zväz vzniklý z tzv. Zemské hasičské jednoty na Slovensku. Jejich faktickým sloučením po osvobození Československa v roce 1945 vznikl základ organizace budoucího Svazu československého hasičstva. 21. října 1945 byl vládním nařízením ustaven Svaz československého hasičstva (SČsH). Po událostech v Únoru 1948 byl svaz zařazen rozkazem Ministerstva vnitra do organizace takzvané obrozené Národní fronty.15. a 16. března 1952 se v Praze konala celostátní konference svazu, která přijala usnesení o přejmenování na Československý svaz požární ochrany (ČSPO) k 1. lednu 1953. Ze sborů dobrovolných hasičů vznikly místní a závodní organizace, které řídil okresní a krajský výbor. Celou organizaci pak řídil Ústřední výbor ČSPO. Bylo rozhodnuto u změně pojmosloví z hasičů na požárníky. Reforma znamenala začátek budování organizace na principech vojensky organizované složky. Od 1. ledna 1956 se místo hasičského oslovení „bratr – sestra“ zavádí oslovení „soudruh – soudružka“. 28. a 29. září 1956 se v Praze konal I. sjezd Československého svazu požární ochrany, který rozpracoval působnost a zapojení požární ochrany v plném rozsahu do souladu se zákonnými opatřeními tak, aby stanovy a veškerá činnost byla zaměřena k budování socialismu. Svaz zvyšuje svůj podíl aktivity v civilní obraně a začíná vzdělávat mládež ve spolupráci s Pionýrskou organizací svazu mládeže. Svaz požární ochrany byla státní organizace sdružující dobrovolné hasiče i hasiče z povolání v Československu, která měla na starosti zajišťovat požární ochranu státu. Organizace vznikla v říjnu 1945 jako Svaz československého hasičstva. Svaz zanikl v roce 1992, když se oficiálně rozdělil na Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska a Dobrovolnou požární ochranu Slovenské republiky.
Přijetím zákona č. 18/1958 Sb. o požární ochraně došlo k postupné decentralizaci požární ochrany. Svazové orgány byly podříženi orgánům národních výborů. Reorganizace v letech 1958–1960 spolu se slučováním okresů znamenala vytvoření jednotek profesionálních hasičů řízených také jinými složkami spravovaných Ministerstvem vnitra. V roce 1968 spolu s federalizací Československa bylo rozhodnuto o zániku Československého svazu požární ochrany, respektive jeho vedoucí struktury, která přešla na nově vzniklý Svaz požární ochrany České socialistické republiky (SPO ČSR) a Svaz požární ochrany Slovenské socialistické republiky (SPO SSR). V roce 1973 na celostátním sjezdu v Praze bylo rozhodnuto o vytvoření Svazu požární ochrany Československé socialistické republiky (SPO ČSSR), který vedl federální výbor v čele s celostátním předsedou. Svaz požární ochrany České a Slovenské Federativní Republiky (SPO ČSFR) fungoval jako volná federace Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska a Zväzu požiarnej ochrany Slovenskej republiky. V roce 1990 zasedalo v Jesenici u Prahy plénum ústředního výboru Svazu požární ochrany České socialistické republiky, které rozhodlo o tom, že základní organizace se změní na Sbory dobrovolných hasičů a Svaz požární ochrany ČSR se transformuje ve Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska (SH ČMS). Svaz zanikl v roce 1992 a jeho pravomoci přešly na nástupnické organizace v obou republikách.
Po roce 1992 se upustilo od oslovení "soudruhu, soudružko" a bylo nahrazeno původním oslovení hasičů " bratře, sestro
Předchůdce Svaz českého hasičstva v Čechách a na Moravě, Slovenský hasičský zväz
Nástupce
Sdružení hasičů Čech moravy a Slezska, Dobrovoľná požiarna ochrana Slovenskej republiky
Vznik 21 října 1945
Zánik 1992
Působnost Československo
Přidružení Svaz požární ochrany ČSR (1969–1990), Svaz požární ochrany SSR (1969–1990)
Dřívější název
Svaz československého hasičstva (1945–1952),
Československý svaz požární ochrany (1953–1968)
Svaz požární ochrany Československé socialistické republiky (1973–1990)
Svaz požární ochrany České a Slovenské Federativní Republiky (1990–1992)